Letní tábor roku 2019 prožili jsme na milém tábořišti nedaleko přehrady Orlík. Krom toho, že jsme tu našim hlavám dopřáli odpočinku od každodenního života, udělali jsme si náš pobyt ještě o chlup speciálnější. Z čista jasna jsme se totiž objevili v metropoli zvané Kapitol, obklopeni tajuplnou a divokou džunglí. Možná to byla jen náhoda, ale letos jsme si museli za táborovou hrou dojít blíže sami. Neukázala se nám ihned v celé parádě jako obvykle, ale každý jsme museli dle vlastní vůle hledat detaily, kterém by nám otevřeli dveře do říše ovládané prezidentem Snowem.
A to se nám vyplatilo. Místní vědecká smetánka zrovna pořádala objevitelskou expedici do džungle, ke které jsme se kvalifikovali. Tedy přesněji do tří expedičních skupin. Naší snahu ocenil navíc prezident Snow a ve svém proslovu zahrnul nás mnohými vizemi a predikcemi o zářné budoucnosti nás Kapitolanů, pokud využijeme toho, co nám zdejší oblasti a především jejich zdroje nabízí. Výzvu jsme vyslyšeli a začali zde budovat novou infrastrukturu.
Avšak džungle jako by měla vlastní život. Těžko popisovat, co našim očím zůstalo skryto. Víme ale to, že kdesi v jejím jádru zrodil se démon… snad v reakci na náš náhlý a neočekávaný vpád. A proniknul až k nám do velkolepého Kapitolu, aby si došel pro vůbec prvního, kdo do pralesa vkročil – dobrodruha Jonese. A aby toho nebylo málo, k večeru museli jsme být ozbrojenými mírotvorci evakuováni za hranice města. Díky tomu jsme se však seznámili se zdejšími obyvateli, což bylo pro obě strany velice obohacující.
V tábořišti děly se taktéž věci neméně zajímavé. Za celou dobu navštívili nás tři přepady – jeden dívčí oddíl, jeden chlapecký a nakonec naše hlídky prověřila jednotka starších skautů, která tímto završila svůj speciální trosečnický program. Ten obnášel především dva dny přežívaní mimo tábořiště o vodě a plackách, za omezeného počtu propriet a plnění rozličných výzev. Třeba takový dalekonosný hod vejcetem, vyřezávání vlastních lžící, či náročný noční výsadek určitě si užili. Třesničkou na dortu pro ně mohlo pak být setkání s majitelem chatky, který se jal nabídnout trosečníkům vlastní placky k porovnání.
Přátelství s domorodci mohlo pokračovat po auditu u prezidenta Snowa a na krátký čas zdálo se, že se naše dvě civilizace zaujaly takovýto smírný stav. Následně ale (kruto)vládce ukázal svou pravou tvář. Jím nazvané mírové hry přetavil do her veskrze spíše hladových. Vědecká a domorodá honorace byla tak postupně ponoukána proti sobě, což vedlo až k vražedným zásahům. Notno podotknout, že mladí objevitelé ihned rozpoznali zlo, jakému se stali svědky a prezidenta Snowa v obležení své mírotvorné ochranky zahnali do ústraní – což v tu chvíli skutečně neočekával.
S o to větší vervou byl nám však vrácen úder. Vyhoštěni mimo metropoli, doputovali jsme až do útrob džungle s žádostí o pomoc. Démonický přízrak postavil se tentokráte naštěstí na naší stranu a společnými silami dosáhli jsme v závěrečné bitvě slavného vítězství a nejen toho. Nově zvolený prezident Rudolf zavázal se k pokorné a rovnoprávnost ctící vládě – a to jak mezi vlastním lidem, tak vůči odlišným, neméně hodnotným společnostem.
Doplňek:
Protože je zážitek z letošního tábora jistojistě věcí velmi subjektivní a liší se od jedince k jedinci, pokusil jsem se vcítit do vnímání tří odlišných věkových generací – od Vlčete až po nás vedoucí – a shrnout, čím by mohl být pro každou kategorii letošní tábor významný. Jedná se tak o pohled tří stran, z nichž se každá podílí na běhu celého tábora z jiné perspektivy a dohromady by tak mohly podat barvitější popis toho, jaký ve skutečnosti letošní tábor byl. Přesto se jedná pouze o mojí vlastní simulaci a je jasné, že doopravdy objektivně nelze shrnout ani jeden z těchto tří pohledů – právě proto, že je vnímání každého z nás naprosto jedinečné.
Vlče
Když jsem sem přijel, blesklo mi hlavou… tady vážně strávím čtrnáct dní? Mojí emoci ještě umocňovalo teprve začínající stavění stanů. Tak tady v tomhle budeme spát… Všechno jsme to postavili během jednoho dne. Úplně jiná zkušenost než přijet například do už postavených chatek. Přišlo mi to tady tak trochu divoký. Zase jsem to ale takové po pár akcích na skautu docela i čekal. A byla tu taky spousta kluků ze školy. Mohl jsem tady pořád běhat, divočit, skákat s ostatními a po ostatních, což jsem si hodně užíval. Občas jsem sice musel sedět a poslouchat, ale někdy mě to povídání zaujalo. Třeba to, co říkali vedoucí o řezání nožem. Ani moc nevím jak, ale právě nožem jsem se říznul a mám tam teď čtyři stehy. Asi jednou za den vedoucí zapískali a šli jsme někam do lesa na tématickou hru, nebo scénku. Někdy tam byl prezident Snow, domorodci, nebo démon z džungle. Ze začátku jsem z toho byl trochu zmatenej, protože jsem o těhle postavách ještě nikdy neslyšel. Vždycky jsem byl ale zvědavej na to, co se bude dít dál. A později už jsem tomu celkem porozuměl. Prezidenta Snowa jsme porazili a dostali pak parádní hostinu. Především jsem si tu ale hodně zablbnul s klukama z družiny a se skautama (starší Vlčata). Všechny tak znám zase o kus víc a oni mě.
Skaut
Letošní tábor pro mě byl v mnoha věcech zajímavý. Jako starší skaut jsem si zažil něco úplně nového – odtrhnutí od velké části herního programu a prožití vlastního. I když bych za normálních okolností do některých výzev v rámci Dominikovy „Trosečnické mise“ nešel, kvůli ostatním jsem vytrval až do konce. Otestoval jsem si vlastní schopnosti a důvtip a taky je poměřil s ostatními. Pro naší partu to znamenalo společný zážitek, který nám už nikdo nevezme a vepsal se nám všem do paměti. Jako mladší skaut jsem si zase vyzkoušel, jaké to je mít větší zodpovědnost při dohlížení nad Vlčaty ve svojí skupině. Ne vždycky se mi to dařilo zvládnout, ale uvědomil jsem si tak trochu svůj posun od Vlčete ke skautovi a jak se změnila moje role mezi ostatními. Táborová hra měla spoustu zajímavých momentů – třeba boje s mírotvorci a scénky, když za námi přišli domorodci. Celkově ale nezabírala tolik času jako obvykle, což mě trochu mrzelo. Měli jsme díky tomu zase čas na jiné věci – ať už někteří na Dominikův speciální program, nebo další na soutěžení s Vlčaty.
Vedoucí
Oh, yes! Tábor je za mnou a já se teď na něj mohu dívat s odstupem. Tak jako každý rok… bylo to náročné, ale stálo to za to. Tenhle rok obzvlášť z hlediska týmové práce. Přidalo se totiž mezi nás vedoucí pět donedávna ještě roverů. Na jejich bedrech ležela příprava tématické hry. Mohlo by se zdát, že čím více lidu, tím méně práce, ale z mojí zkušenosti je naopak těžší ukočírovat takto větší počet lidí. Ve finále jsem si tenhle tábor docela i užil. Vyšlo to ale snad jenom díky dobré přípravě skautské teorie a týmovému nasazení při dodělávání nedostatků táborové hry (pozn.: ty však nebyly vinou nových kluků ve vedení). Paradoxně jsme si díky těm nedostatkům uvědomili, že některé činnosti, kterým se dříve na táborech věnovala větší část, dneska u nás nehrají tak velkou roli a že „hraní si“ uvnitř symbolického rámce se pro nás stalo téměř jedinou táborovou aktivitou. Proto jsme se letos snažili klukům zprostředkovat zážitky nejen z vypiplaných kostýmů a promyšlených zápletek, ale také vůbec ze samotného pobytu v přírodě. Z tábora jsem měl nakonec dobrý pocit, i když nás to stálo všechny hodně nervů a dodělávek za pochodu. A pokud se nám příště podaří vyvarovat minulých chyb v komunikaci a dalších věcech, myslím, že si to užijeme mnohem víc. A ve výsledku tak i kluci, pro které tábor děláme.
Hynek